Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola IV.

Kapitola IV.

Další láska

Ona suané uchváceně pozorovali stavbu, ke které je právě přenesla jezerní příšera. Ta dokonce i se svou flegmatickou povahou cítila, že zde není něco v pořádku. Nebesa nad Mlýnem byla temná a sálalo z nich cosi pradávného, jakási magie. Ta však nebyla úplně dobrá. Nejzvláštnější však byl vzduch. Nevoněl právě svěže, spíše jakoby kolem nerostly žádné stromy, což nebyla pravda. Byla jich tu spousta, ačkoliv každý ze tří přítomných pochyboval, že jsou živé- Byl tak omamný a dokonce jako by něco našeptával. Nikdo však nepochytil, co přesně.

Nejpodivnější bylo, že zde panovalo naprosté ticho, jež vlastně bylo jedinou hudbou. Žádný zpěv ptáků. Žádná stébla trávy ševelící ve větru. Ta zde byla vysušena na troud. A už vůbec ne žádné hlasy lidí.

"Mně se tu nelíbí. Nic tu není. Jen my a Mlýn," pravila Alicia tiše, s posvátnou úctou. "Takové to kdysi nebývalo. Jsme vůbec na správném místě? Tak v dáli," napřáhla ruku. "Byla spousta hor. A přímo zde, pod našima nohama, tekla říčka. Toto není můj domov." Zkroušeně zavrtěla hlavou.

"Ty si tedy myslíš, že jsme na špatném místě?" zeptal se jí Axamit opatrně.

"Ne," odvětila dívka a v očích se jí usadil smutek. "Je to ten samý Mlýn, který postavil můj otec. Jen říkám, že kdysi se tu vše zelenalo, tráva dosahovala metru a byl tu život. Nemůžu uvěřit tomu, kolik se toho změnilo. Kolik času vlastně od té doby uplynulo?"

"Ne více, než pár let, nejspíš," odpověděl jí, přestože položila řečnickou otázku. "Když nad tím přemýšlím, všechno je nějak podivné. Mám na mysli hlavně to, co se týče času. Přestože bys měla být mladší než já, musíš být zároveň i starší, protože o Mlýnu stárnutí vím již od té doby, co jsem se narodil."

Dívka unaveně dosedla do mrtvé trávy. "Je zbytečné nad tím uvažovat. Pro nás dva nejspíš čas běží rychleji. Tak dobře. Máš tušení, co musíme udělat, aby byl Mlýn zničen? Něco mi říká, že s palicí asi na něj nepůjdeme…"

Axamit se jemně pousmál. "Neudělal bych to, ani abych nějakou měl. Co kdybychom mu prostě jen nějak jinak říkali?"

"Samozřejmě, to by mohlo zabrat. Jenže ty si asi neuvědomuješ, že pro ostatní lidi je to prostě Mlýn stárnutí. Pochybuji, e by to naše slova dokázala ovlivnit."

"Dobře, takže to také ne. Nějaký další nápad?"

"Hlasuji pro tu palici," rezignovala Alicia.

Až nadejde dne, kdy spadne z nebe déšť z hvězd, cesta vyvoleného začne, láska bude ho vést, zarecitovala Mezzi zamyšleně.

Co tím chceš říct? Podivila se Alicia a v srdci jí zahořel malý plamínek naděje.

Nic. Doufala jsem, že na něco přijdu, ale nevyšlo to. Vypadá to, že si sedneme a budeme pár let přemýšlet.

"Sakra! U všech angorek!" zaklela dívka nahlas. Když na ní její přátelé udiveně pohlédli, začala vysvětlovat. "Každou minutu, kterou tu strávíme, se náš život zkrátí o několik let, jestli ne desítek let. Musíme rychle na něco přijít, i kdyby to byl sebepitomější nápad!"

Hleděla na ně s myšlenkou, že jí opravdu poslechnou, ale Axamit pouze upřel oči k obloze a bylo jasně vidět, že nevnímá realitu. A Mezzi? Ta se položila na vysušenou zemi a zavřela oči. Alicia pojala silné podezření, že se uložila ke spánku.

"Možná musíme udělat něco šíleného. Ty verše přece praví cosi o lásce. Co kdybychom se políbili nebo tak něco?" Když se na ní Axamit podíval se zdviženým obočím, uvědomila si, co vlastně řekla za hloupost. "Já nevím. Ve většině příběhů to tak chodí. A kdybych toto nezažívala na vlastní kůži, řekla bych, že to je právě jeden z těch výmyslů."

"To máš pravdu. Ale nebývá to v takových příbězích vlastně polibek z čisté lásky?" pokusil se Axamit o odlehčení, nicméně docílil pravého opaku.

"Skvělé. Ale to se nikdy nestane, takže zde budeme sedět s rukama na klíně a čekat- na co vlastně? Nebo si seženeme tu palici."

Říkal někdo něco o palici? Mezzi pootevřela jedno oko.

Spi dál. Žádnou palici nemáme, odvětila jí Alicia.

Škoda. Lidé jsou tak nudní! Těšila jsem se na nějaké dobrodružství a přitom zde sedíte a hádáte se, kdo koho méně miluje.

Pokud sis toho nevšimla, snažíme se zachránit svět.

"Ne, počkej," zamumlal Axamit a vzápětí se mu na tváři objevil zmatený výraz. Pořád přemýšlíme pouze nad tou poslední částí. Ale co ono "cesta vyvoleného začne"? Mezzi má vlastně pravdu. Jaká cesta? Zdá se mi, že jsem tě našel až příliš snadno. Takže to tou cestou jistě nebylo. Ale jsme u cíle. Takže žádná pouť přece není! Celé to nesedí!"

"To mě také napadlo," přiznala dívka. "Ale usoudila jsem, že "cesta" v tomto případě neznamená putování, ale spíše hledání něčeho v našem srdci. Asi to bude nějak souviset právě s láskou, ale netuším, jak přesně je to myšleno. Takže jsme tam, kde jsme byli- na začátku."

Axamit pohlédl na stavbu, jež byla zdrojem celého jejich problému. "Možná je příliš brzy hledat řešení. Nejprve bychom asi měli najít něco jiného. Co říkáš tomu, kdybychom se podívali dovnitř té stavby? Když o tom tak přemýšlím, k čemu vlastně slouží? Pochybuji, že je to zdroj elektrické energie, jak jsem slýchával, že to funguje mimo Suan May…"

"Jsi až nechutně praktický," odpověděla Alicia a vstala, s úmyslem skutečně se vydat přímo do Mlýna. "Je to něco jako sběrna veškeré magické energie. Něco jako rezervní zdroj pro nejhorší časy. Můj otec to myslel tak, že každá bytost do ní uloží svou část a každý se srdcem na pravém místě si z ní může půjčovat, pokud bude nejhůře."

"Myslím, že tě chápu. A nedalo by se toho zneužít?"

"Ne. Můj otec to ovlivnil tak, že v tom budou hrát roli pravá jména. Proto také má to, že se nazývá Mlýn stárnutí, takový důsledek."

"Tvůj otec musel být magicky velice zdatný. Pokud tomu správně rozumím, nějak to nefunguje, jak má?"

"Ale ano. Fungovalo by. Kdyby ho tvůj otec nezabil dříve, než to mohl plně zaktivovat. Tudíž to má vlastně pouze ten nežádoucí účinek."

"Takže není možnost, že bychom to dokázali opravit?"

"Ne. Rozhodně ne."

"Dobře. Alespoň trochu víme, na čem jsme. Je tedy bezpečné se přímo do Mlýna vydat?"

"Proč se mě ptáš? Nezapomeň, že já jsem tehdy byla pouze malé děvče. Já nevím, jestli je to bezpečné, zvláště teď. A jestli vůbec na něco přijdeme."

Čím více se ke stavbě blížili, tím více jakýsi zvláštní tlak svíral jejich srdce. Cítili se unavení jako nikdy předtím. Alicia rezignovaně zavrtěla hlavou.

"Já to dále nezvládnu. Musí existovat jiná možnost."

"A co když je právě toto ta cesta, kterou musíme podstoupit?" namítl Axamit.

"Mé srdce je hluché," odpověděla Alicia a oči se jí smutně zaleskly. "Přestávám čím dál více věřit tomu, že v tom všem hrajeme nějak velkou roli. Jinak bychom přece již dávno věděli, co se děje."

"Popravdě, má duše mlčí od doby, co jsem tě našel. Takže mám takový pocit, že právě odtamtud jdeme špatně."

"Ale toto je Mlýn stárnutí," stála si dívka skálopevně na svém.

"Jistě, o tom já nepochybuji. Jen jde o to, že jsme možná k Mlýnu vůbec neměli jít. Co když náš pravý úkol je jinde?"

"Celé to nedává smysl!" rozčílila se Alicia a vztekle kopla do nejbližšího kamene. Ten odlétl několik metrů blíž k Mlýnu. Okamžitě se rozpadl na prach. "Úžasné, vážně! To se také rozpadneme?"

"Klid, prosím," přinutil ji Axamit uvažovat racionálně. "Dobře, jít do Mlýna nyní asi není ta správná cesta. Ale kam tedy?

"Vrátit se na Pole?" navrhla Alicia.

"Upřímně, nemám tušení," přiznal a pomalu se otočil směrem zpět. "Poradil bych se s Mezzi. Zdá se mi, že je chytřejší, než vypadá."

"Pokud jí s tím můžeme obtěžovat. Víš, to vlastně není její věc."

"Jak to, že ne? Týká se to přece každé živé bytosti!"

"Jenže někdo jako Mezzi si to kvůli hrdosti nepřipustí. Ale za pokus to stojí. Jen prosím nech mě, abych se jí na to zeptala. Mám pocit, že kdybych tu nebyla, byl bys mrtvý."

"Já vím," povzdechl si Axamit. "Potřebuješ poděkování?"

Alicia převrátila oči. "Nechápu, jak s tebou vydržím pobývat na jednom místě. To již zapomínám na fakt, že pokud jsme Vyvolení, má nás vést láska."

"Možná i toto je myšleno jinak. Co když to není láska lidí, ale něco jako láska k přírodě? Láska k sobě samému?"

"Dobře. Tím pádem mi vysvětli, proč jsme Vyvolení zrovna my dva. Chlapec a dívka, přibližně stejného věku, které k sobě svedlo jejich srdce…"

"…a kteří jsou úplně jiní a absolutně se k sobě nehodí."

"A všiml sis ještě něčeho?"

"Nic mě nenapadá," odvětil Axamit po chvíli přemýšlení. "Prozradíš mi to."

"Kdybych odpověděla ne, stejně mi nedáš pokoj. Naše oči. Máme úplně totožnou barvu." Mladý muž se nad tím zamyslel a poté se do těch jejích zadíval.

"Vlastně máš pravdu. Rád bych řekl, že je to náhoda, ale oba víme, že tomu tak není."

"Bohužel. Takže, pojďme za Mezzi. Já mluvím, ty mlčíš. Pokyny jsou jasné?"

"Ano, generále," přikývl a zasalutoval. Dívka opět obrátila oči v sloup, ale přistihla se, jak se lehce usmívá. Nevěnovala tomu však přílišnou pozornost a radši jezerní příšeře vysvětlila celé jejich poznání.

Takže vy jste tam nešli? Zeptala se Mezzi nakonec.

Ne. Říkám, že je jisté, že tam nic nevykonáme. Alespoň ne teď.

Tak dobře. Já bych byla pro to, abychom se vydali zpět na Pole. Tam se snažili hledat jinou cestu. Pokud se ukáže, že máme vážně být tady, vždy se můžeme vrátit.

A nechceš tam jít jen proto, aby ses vykoupala? Pojala dívka podezření.

To si o mně myslíš? Samozřejmě, že ne!

Dobře. Tím pádem je rozhodnuto! S těmito myšlenkami se Alicia beze slova vydala pryč od Mlýna, následována Axamitem i Mezzi. Něco uvnitř však křičelo, aby zůstala. Alicia nad tím sice uvažovala, ale přičetla to nostalgii. Vždyť toto byl její domov! Axamitovy pocity se pohybovaly jako na váze. Nechtěl zůstat ani odejít. Mezzi byla naopak velice ráda, že mohou toto místo opustit, nicméně i ona na okamžik zapochybovala, jestli to něčemu prospěje.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář