Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola III.

 

Kapitola III.

Předaleké vichry

Axamit upřeně pozoroval jediný bod. Již nevnímal hýbající se tělo jezerní příšery pod sebou, přestával vnímat i magické větry, které kolem něj stále sílily. Dokonce již ani netušil, kam plují. Pozoroval pouze jí. Její dokonalé držení těla. Vlající ryšavé vlasy. Čím více mu toho řekla, tím méně tomu přestával rozumět. Kdo Alicia je? Kdo je vlastně on sám.

"Dobré ráno," promluvila, bez toho, aby se ohlédla. Axamit sebou prudce trhl. Teprve nyní si uvědomil, že se vlastně probudil. Ona ho totiž pronásledovala i ve snech. Od té doby, co vložil svůj osud do jejich dlaní. Prozradil jí své jméno. Již se to nedalo vzít zpět. Mladý muž ani netušil, jestli udělal správné rozhodnutí. Přestože byl jejich život nejspíš silně spjatý, znal jí sotva několik hodin.

"Právě jsme zažili noc na dinosaurovi," zamumlal nahlas a až o chvíli později si uvědomil, že to byla poněkud nepatřičná odpověď.

Dinosaurus? Ten blázen si očividně neuvědomuje, jaká to je urážka. Obávám se, Alicio, že toto mu nemohu odpustit. Prosím, až dopluji k tamtomu kameni, vystup si. Nechci ti ublížit, ani jemu. Ale nikdo si nesmí dovolit něco takového říkat nám, mengerikánům, že jsme úplně jiný živočišný druh. Ty jsi nikdy nikoho nezabila proto, že ti řekl, že jsi například člověk?

Dívce připadala tato slova tak absurdní, že se zamyslela, jestli Mezzi nevtipkuje, ale poté si uvědomila, že bytosti jako ona moc smyslu pro humor nepobraly a všechny její pronesené poznámky jsou myšleny naprosto vážně. Většinou jí odbyla jedinou větou, ale věděla, že čím více slov mengerikanové pronesou, tím závažněji je někdo urazil. Tím se ovšem ocitla ve zvláštní roli.

"Axamite?" oslovila tiše svého spojence. "Moc ti nechci kazit nádherné větrné ráno, ale Mezzi ti vzkazuje…mírně řečeno, že tě chce zabít."

On se však začal k jejímu údivu pouze smát. "Samozřejmě. To mi říkala již včera. Jsem si toho vědom. Není příjemné, když to někdo někomu pořád připomíná."

Zeptej se ho, jestli to tedy odmítá brát vážně, poručila Mezzi Alicii. Dívka její slova neochotně zopakovala.

"Samozřejmě, že ne! Jen jsem to již slyšel."

A uvědomuje si, že tentokrát to myslím vážně?

Alicia její výrok opět tlumočila a přidala za to i vysvětlení, proč ho chce zabít. Usilovně se snažila nemyslet na to, že jí to připadalo jako naprostá banalita, protože věděla, že Mezzi slyší každou její hlavní myšlenku.

"Omlouvám se," vypravil ze sebe a dívka se nemusela otáčet, aby viděla jeho výraz. Podle tónu hlasu poznala, že si skutečně začíná uvědomovat svou chybu a že ví, komunikace s těmito tvory nepatří k právě těm nejlehčím. Moc si chtěla myslet, že jí záleží pouze na tom, že je vyvolený. Ale její srdce říkalo, že je za tím něco více. Záleží jí na něm.

Vždyť ani pořádně nevíte, jestli je doopravdy vyvolený! Ohradila se Mezzi.

Byl poznamenán deštěm z hvězd! Namítla Alicia.

Pokud si to ovšem nevymyslel. Hvězdný prach sežene kdekdo.

Proč by se s tím namáhal?

Myslíš, že znám jeho myšlenky? Tedy, kromě toho, že k tobě něco cítí, ale tím se přece nebudeme zabývat.

Cože? Co přesně ke mně cítí?

To neví ani on sám.

Ale když vidíš toto, musíš i vědět, že tě nechtěl urazit.

Ne. Ale nezaslouží si tě. Nebudete spolu šťastní.

Alicia se musela hodně ovládat, aby se nerozesmála nahlas. Já s ním nechci být! Zachráníme svět a konec!

Omyl. Láska ho má vést. To jsi ty, Alicio.

To je absurdní. Vyprskla se smíchem. Takže on tě vůbec neurazil? Nechceš, abychom se dali dohromady?

Ale ano, urazil. Ale o to nejde. Ano, máš pravdu, chci pro tebe jen to dobré, Alicio. On má zlé úmysly.

Ne. Mé srdce praví jinak.

A já vidím do myslí druhých. Často přemýšlí, jak by tvé jméno použil.
Abych ti dokázala, že mluvím pravdu, povím ti ještě něco. On nechce zničit svět. Jde o čistě osobní záležitost. Ale to ať ti už řekne sám. Proč se ho prostě nezeptáš?

Ty tedy tvrdíš, že se do mě hodlá zamilovat, zachránit svět a pak zneužít mého jména?

Řekla jsem ti toho dost. Ale musí se uznat, že chytrosti ti neubylo. Většina bytostí by mi okamžitě uvěřila, že ho chci sníst kvůli nějaké urážce, aneb že ho chci vůbec sníst. Jen tak pro jistotu, nechutnal by mi.

To jsem moc ráda, oddechla si. Jestli však jen jediná věta z toho, co jí Mezzi řekla, tedy poté, co přestala zkoušet její inteligenci, nebude žádná legenda o Mlýně stárnutí. Nebude totiž žádný Suan May Island.

"Kde začít?" pronesla nahlas a věděla, že on tuší, že mluví na něj. "Mezzi se rozhodla, že tě nesežere." S hrůzou si uvědomovala, že s ním mluví odtažitě. Otočila se směrem k němu. Netušila proč, ale jeho oči byly plné bolesti. Po tváři mu pozvolna stekla slza.

"Axamite," vyslovila opatrně jeho jméno. Neměla nejmenší tušení, co by se mu mohlo stát.

"Také netuším, jak začít. Víš, jak jsi mi vyprávěla tu legendu?"

"Jistě, ale já ti potřebuji něco říct! Něco důležitějšího!" namítla.

"To si nemyslím. Došlo mi, kdo jsem já. A proč nám hvězdy určily zrovna takovou cestu."

"Ano?" zpozorněla.

"Totiž-naše osudy jsou propojeny více, než si myslíš. Já a ty k sobě musíme najít cestu. Jenže pokud je má domněnka správná, budeš mě nenávidět, stejně jako já bych měl nyní nenávidět tebe."

"A nenávidíš?"

"V tom je právě ten problém. Myslím-já myslím, že tě mám rád. Opravdu rád."

"Jako přítelkyni?" zajímala se.

"To právě netuším."

"Dobře. Nenapínej mě a řekni, co si myslíš. Uvidíme, jestli tě mám také tak ráda, nebo tě nenávidím."

"Vím, kdo zabil tvého otce."

"A kdo? Již mě nebaví klást otázky. Prostě to řekni."

"Můj otec."

Dívka vyprskla smíchy. "To je absurdní. Jak tě něco takového mohlo napadnout?"

"Dílky do sebe zapadají. To, proč magické jiskry zvolily zrovna nás dva. Protože jestli si toto dokážeme odpustit, nejspíš naše láska bude opravdová."

"Zaprvé si nic nenamlouvej, mezi námi nic není, rozumíš? Jen si to vtloukáme do hlavy. Celé je to nesmysl. Kromě toho jsi mi pořád nevysvětlil, proč by tvůj otec měl zabít mého."

"Protože mi to jednou naznačil. Byl jsem hodně malý. Seděl a díval se na oblohu. My rádi pozorujeme nebesa. Když jsem se ho zeptal, na co myslí, odpověděl: "Na to, jak jsem přepsal zápis tvé knihy života. Na den, kdy jsem zničil zlo a způsobil ještě větší. Souvisí s tím takový starým mlýnem. Ale tím se nezatěžuj, synku. Vždyť jsi ještě ani nenašel svou milou."

"To sis vymyslel," obvinila ho.

"Přeceňuješ mě. Toto bych si vymyslet nedokázal, ani kdybych měl čas nad tím přemýšlet."

"Tím pádem máš nejspíš pravdu. Takže bych měla být naštvaná já na tebe, protože tvůj otec zabil toho mého?"

"Tvůj v tom ale také nebyl nevinně. Zotročil ho. Můj otec nejspíš věděl, co to udělá, postavit takovou stavbu, jako Mlýn stárnutí!"

"Jenže můj otec ho tak nechtěl pojmenovat. Ano, byla jsem malá, ale pamatuji si to. Čas běží mnohem rychleji než kdysi, nestalo se tomu zase tak dávno. On chtěl říct jméno, co měl na mysli. Poprvé mu to překazila zbraň TVÉHO předka a podruhé zkusil promluvit, ale nedopatřením řekl jen ta slova, která chtěl vyvrátit. Kromě toho, jak víš, o čem jsem s tebou chtěla mluvit?"

"Slyšel jsem tvůj rozhovor s Mezzi."

O tom jsem se ti zapomněla zmínit. Vaše duše jsou asi propojené více, než si myslíš. Slyšel to prostřednictvím tebe.

Aha. Moc ti děkuji, Mezzi. Odsekla Alicia.

Mengerikánové nechápou ironii.

Ale ty ano. Jinak bys netušila, že je to ironie.

Velice ti děkuji, že vysvětluješ někomu moudřejšímu, než můžeš být ty, jak to chodí.

Úžasné. Příště se naučíme si z někoho utahovat, ano?

Sice v tom nevidím smysl, ale dobrá.

"Vidíš, Mezzi, že se shodneme. Já také nechápu, proč si dělat legraci z člověka, kterého považuješ za svého přítele."

"Jako bys to nedělal. Kromě toho, Mezzinka preferuje, když s ní mluvíš v mysli, ne nahlas."

Mezzinka nenávidí, když jí nazýváš Mezzinkou, zavrčela jezerní příšera.

Omlouvám se, Mezzi.

Neslyším ve tvém hlase podtón sarkasmu?

Toto jsou také lidské vlastnosti. Nikdy jsem ještě neviděla vztahovačného či paranoidního dinosaura.

Prosím?

Přesně tomu se říká utahování.

"Ehm…Alicio?" promluvil Axamit a zahleděl se do dáli.

"Počkej na chvíli," odbyla ho a nadále se hádala se svým jezerním taxi.

"Mezzi, můžeš prosím tady někomu říct, ať se alespoň podívá?!" zvýšil hlas. Zabralo to. Dívka se skutečně obrátila dopředu a zalapala po dechu.

"Je to on. Já to cítím."

"Jsme tak blízko. Točí se tak rychle…" pronesl Axamit ohromeně. Alicia se na něj zkoumavě zadívala.

"Nechci tě děsit, ale…stárneš."

"Cože?" Vykulil oči. Jemně se natáhla k jeho vlasům a uchopila do dlaní jeden z pramenů jeho vlasů, které byly z větší části temné.

"Jestli máš na mysli tento šedý pramen," odpověděl s úlevou. "Já o něm vím. Mám ho již několik měsíců. Není to nic nového. Není divu. Pokud je toto skutečně Mlýn stárnutí, jsme ve velkém průšvihu."

"Já jsem byla u jeho stavby, pamatuješ? Je to on. Je ale zvláštní, že stárneš stejně rychle jako já, přestože jsi bydlel mnohem dále od Mlýna."

"Omyl, Alicio. Já si zase myslím, že ty jsi vlastně mladší."

"To je dost možné," přisvědčila. "I můj otec byl mladý, když zemřel."

"Myslím, že víš, že je zbytečné, kdybych říkal, jak mi je to líto. Proto se radši zeptám- takže mě máš ráda, nebo nenávidíš?"

"Velice stupidní otázka za daných okolností. Pravda je taková, že jsem se ještě nerozhodla."

"Dáš mi tedy vědět?"

Přehnaně dramaticky si povzdechla. "Mezzi, máš povolení ho sežrat." Doufala, že příšera pochopí, že to nemyslí vážně.

Budu si to pamatovat, odpověděla Mezzi.

Dovezeš nás tedy co nejblíže k Mlýnu?

Ne, Alicio. To nemohu.

Prosím, Mezzi. Je to moc důležité i pro tvou existenci!

Já vím. Tím jsem pochopitelně chtěla říct, že půjdu s vámi.

Může tě to stát život.

Věř mi, že i smrt je lepší než nuda v jezeře. Ta je každý den stejná.

Vsadím se, že tebe by zanedlouho přestala bavit i samotná smrt, Mezzi. Myslím to vážně. Ten šedivý pramen v Axamitových vlasech je pouze počátek.

Jsem si toho vědoma. Přesto si zasloužíš mou pomoc. Jsi první lidská bytost, která je ochotna se mnou mluvit.

Děkuji ti. Dívka se na nic více nezmohla, ale věděla, že Mezzi ví, jak jsou jí ona i Axamit nesmírně vděční. Což jí přivedlo k tomu, aby se konečně zamyslela nad jeho otázkou. Je mu ochotna odpustit, že jeho předek jí připravil o rodinu? Mohla by ho milovat, přestože je úplně jiný? Moc ráda by nyní do své knihy života nahlédla, protože měla pocit, že nic jiného jí na její následující osud nemůže připravit.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář