Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola II.

 

 Kapitola II.

 Hra o důvěru

 HrČas kolem nich ubíhal a navzdory tomu, že se měl stát opravdu důležitým, si ho obě bytosti nevšímaly. Oni netušili, jak dlouho kráčí polem, stejně jako on zatím netušil, kam vlastně jdou. Dívka mu mezitím vyprávěla celou legendu.

 „Ty netušíš, kde se Mlýn nachází?“ zeptal se jí nakonec opatrně.

 „Kdybych to věděla, dávno bych tam byla a zničila ho. Ty ne? Upřímně, nevěděla jsem, že existuješ. Věděla jsem, že v tom musí nějak sehrát roli láska, ale…neuraz se, asi jsi hodný, máš čisté srdce a takové nesmysly, ale ty a já…ne. Ta legenda se nás může jen dotýkat. Nemusíme to být zrovna my, chápeš?“

 Mladý muž přikývl, protože s dívkou názor naprosto sdílel. „Máš pravdu. Nebyl bych schopný se zamilovat do někoho…víš, jako jsi ty. Nejspíš jsi vtipná, upřímná a možná i hodná, ale nejde to. Ta legenda se nás určitě jen okrajově týká. Jen mi nedává smysl, že o tom tolik víš.“

 Usmála se, protože byla šťastná, že jí pochopil. Vzápětí si však uvědomila, z čeho jí obviňuje a úsměv jí pohasl. „Nelži mi, že o tom nic nevíš. Hvězdy ti to přece musely prozradit.“

 Zavtěl hlavou a zkoumavě se na dívku podíval. Snažil se z její kamenné tváře vyčíst cokoliv, ale nebylo to možné. Prudce se zastavil. „Tobě to neřekly jiskry. Když jsem se jich jednou na to ptal, prozradily, že mi to kvůli pohybu budoucnosti nesmí vykreslit. Dva vyvolení si prý musí svou cestu najít sami. Takže mi prosím prozraď, odkud to víš, nebo dále nejdu.“

 „To je mi jedno,“ odfrkla si. „Před minutou jsi říkal, že my nejsme vyvolení.“

 „Ne. Říkal jsem, že se nás legenda nemusí týkat přímo. Ale vyvolení jsme. To musely říct přece jiskry i tobě!“

 Přistoupila těsně k němu, až cítili dech toho druhého. „Tak dobře. Říkal jsi, že jsem upřímná. Tak ti něco prozradím- mě hvězdy nenavštívili! Ani jednou!“

 „Cože?“ tázal se zmateně. „Ale říkala jsi…“

„Řekl mi to můj otec, chápeš! Já, já jsem si domyslela, kterou postavu v tom proroctví hraji!“

 „A kterou?“ Skoro se bál zeptat, ale věděl, že je to nutné. Začínal mít své podezření, ale nemohl si být nikdy jistý, dokud se jí nezeptá přímo.

 „Ty si myslíš, že se ti s tím budu svěřovat? Znám tě pár minut!“ zaprskala.

 „Tak dobře. Já to přestávám hrát. Toto je zmatená a nesmyslná hádka. My jsme hlavní aktéři té legendy a nepletu-li se, ty jsi dcera toho kapitána!“

 Dívka si stále udržovala naštvaný výraz. „Nebuď směšný! Nemusím ti nic říkat!“

 „Takže mám pravdu? Musíme k sobě být upřímní, když možná máme zachránit celý svět před zkázou a…“

 „Říká někdo, od něhož nevím ani jeho jméno!“

 „Svůj důvod jsem ti vysvětlil. Kromě toho, já znám, pokud se nepletu, jen jméno tvého koně!“ Snažil se mluvit klidně, ale tato hádka byla pro něj neuvěřitelně depresivně působící, že ztrácel kontrolu nad svým jednáním. Nicméně ona byla naprosto smyslů zbavená.

 „Koně,“ vyslovila opovržlivě. „Houby koně! Laisah Semua! Sisir je Laisah Semua, dochází ti to?“

 „Dobře, tak tedy Laisah Semua,“ rezignoval. Slyšel, jak jsou někteří jezdci na své oře hákliví a nechtěl jí naštvat více, než bylo nutné. „Ale tvé jméno neznám. Stavíš kolem sebe bariéry a nepustíš mě za ně. To nás může zničit a nejen nás.“

 „Hloupost. Já pochybuji, že jsme nějací hrdinové nebo vyvolení, jak tomu říkáváš. Aby bylo jasno, já ti své jméno říct nemohu.“

 „Proč?“ zajímal se.

 „Musíš to vědět?“

 „Promiň, ale končím. Když na ničem nezáleží. Když tedy nemáme nikam putovat. Nemáme najít Mlýn stárnutí, protože nejsme hrdinové. Já ti nemohu věřit.“ Obrátil se a vydal zpět, se slzami v očích. Jeho dobrodružství skončilo dříve, než vůbec začalo. Celý svět vkládal osud do jeho rukou. Dívka na okamžik zaváhala a poté se k němu rozběhla. Objala ho kolem ramen a zavěsila se na něj, takže mu znemožnila další pohyb. Pomalu se k ní obrátil. Oba se snažili potlačit svůj pláč.

 „A já tobě věřit snad mohu? K tomu Mlýnu se vydat musíme, protože co kdyby se nakonec ukázalo, že jsme vyvolení a vše je v háji jen kvůli naší hlouposti? Kromě toho, já potřebuji nějaké dobrodružství.“

 „Také se omlouvám,“ vyložil si její řeč. „Pokud se nás legenda týká, pak jsem tě hledal celý život.“

 „To zní nebezpečně zamilovaně. Neměl bys to říkat někomu, kdo tě začíná nenávidět,“ ušklíbla se a hrdina z jejích slov posmutněl, přestože si byl jist, že je nemyslela vážně. „Něco ti tedy prozradím. Ano, jsem kapitánova dcera. A své jméno ti neřeknu, protože jsem walong.“

 Chlapec na ní s překvapením zíral a poté se suše ušklíbl. Byl přesvědčen o své pravdě. „Ne. Ty nejsi walong. My se chováme jinak. Jsme milejší, soudržnější a hlavně nikomu nikdy nic nezatajujeme. Až na naše jméno, pochopitelně. Ale ty, ty nejsi walong. Poznal bych to.“

 „Ano?“ vykřikla a na tváři se jí opět objevil vzteklý výraz. „Ty bys to poznal? A nechceš říct ještě to, že jsme všichni nedůvěřiví? Protože to opravdu jsme, ale nikdy, nikdy nepochybujeme, dokud si neověříme pravdu. Ty jsi snad nikdy neviděl elfa se zlými úmysly?“ Věděl, že ho dostala o slepé uličky. Použila na něj vlastní zbraň. Stejně jako on před chvílí, i ona popisovala vlastnosti pouze sebe samotné a prohlašovala to za obecnou charakteristiku walongů. Jenže on jich potkal dost, aby věděl, že má pravdu. Žádný se nechoval jako ona. Mohlo by se zdát, že povídá nesmysly, ale mladý muž věděl, že jí nenaštvalo jeho zpochybňování.

 „Ano, takového elfa jsem znával, ale…“

 „Asociální Laisah Semui?“

 „To také, ale…“

 „Sobecká tasharia?“ Vytasila meč a zamířila mu jím na prsa. Couval, ale ona kopírovala jeho kroky. Měl podezření, že kdyby neuhýbal, v tomto rozpoložení by ho probodla. Přemýšlel, že by vytasil vlastní zbraň, ale vypadala, že je rychlá. Kromě toho, kdyby ho chtěla zabít, udělá to hned, i přes jeho ústup.

„Jedno. Nicméně ty nevíš…“

 „Já nevím, o co ti jde! Samozřejmě, že jsi také potkal arogantní Bohy, lhostejné Strážce, agresivní Ohnivky…“

 „Zadrž. Co jsou to Ohnivky?“

 „Bytosti tvořené samotným ohněm, génie. Chtěla jsem tím říct, že nemůžeš škatulkovat. Říct, že nějaká bytost by měla být taková a taková, protože patří tam a tam a jen kvůli tomu mi nevěřit, že jsem walong. Kromě toho…ne! Pozor!“ Vše vychrlila na jeden nádech, ale nyní se zarazila. Sklopila zbraň a natáhla k muži ruku, ale již bylo pozdě. Spadl do obrovského jezera. Kvůli ní. Protože mu nedala šanci se ani ohlédnout za sebe. Bezmocně klekla na břeh. Nemohla se pro něj ani potopit. Šance, že to přežije a nebude se jí mstít jako nešťastná duše, byla nulová.

 Trvalo to dlouhé, předlouhé chvíle. Dívka odvrátila od hladiny zrak a něco si uvědomila. On nebyl vyvolený. Díkybohu. Neuměla si přestavit, že by někoho takového dokázala milovat. Přesto jí ho bylo líto. Opravdu líto. Z nějakého důvodu se jí vrátili staré bolesti. Jako když ztratila otce. Snažila se utěšovat tím, že nějaký předek tohoto chlapce jistě byl ten, jehož šíp jí zabit to nejdražší, ale v hloubi duše věděla, že tak to není. A i kdyby ano, jemu to nemohla vyčítat. Vlastně to nemohla vyčítat ani samotnému vrahovi. Její otec se jim snažil vzít domov, přestože nesouhlasil s praktikami svých námořníků a snažil se na to jít laskavým přístupem, pomalu, aby domorodce příliš nevyděsil. Bohužel podcenil jejich inteligenci…

 Již se nesnažila zadržet své slzy. Ani se nepodívala, když něco rozrazilo hladinu. Pomyslela si, že nejspíš vyskočila nějaká ryba, nebo se Mezzi rozhodla probudit. Když jí zvědavost přinutila pohlédnout, zjistila, že se nemýlila. Částečně.

Z hlubin se zjevil dívce dobře známý kámen, který tak docela nebyl horninou. Kdyby o tom chtěl někdo spekulovat, musel by změnit názor, když se vynořily i oči, nehybně číhající pod hladinou. Zanedlouho se bytost rozhodla ukázat svou hlavu na dlouhém krku v celé své tyrkysové kráse. Mladou ženu mnohokrát napadlo, že vypadá trochu jako dinosaurus.

 „Výborně, povedlo se ti naštvat několik stovek let starou příšeru z hlubin! Velice dobrý výkon!“ zakřičela na muže, téměř se ztrácejícího na jejím hřbetě.

 „To…ona mě zachránila…“ vykoktal vyděšeně.

 No jistě. Aby tě mohla lépe sežrat. Pomyslela si dívka, ale neuvědomila si jednu věc.

 Ne, dokud mi nevysvětlíš, proč si dovolil mě budit. Službu přece mám až za východu slunce! Pronesl hlas v její hlavě neuvěřitelně ospale.

 Mezzi, povzdechla si dívka v myšlenkách a usmála se nad pocitem, jak by reagoval, kdyby věděl, že je doopravdy walong a ještě k tomu je mentálně propojená s monstrem desetkrát větším než ona sama, které jí tak trochu obden dělá taxi. Po chvíli však zvážněla. On tě nechtěl probudit. Za to můžu já. Omlouvám se. Pohádali jsme se, a protože jsem mu vyhrožovala, neuvědomil si, že se blíží pádu do jezera.

 Hm. Co zde vůbec pohledává?

 Mezzi, to je on. Z toho proroctví. Možná. Nevíme to jistě.

 Takže svačina nebude?

 Mezzi! Zhrozila se dívka, spíše z legrace.

 „Ztratil jsem meč! Hodíš mi ten svůj, prosím?“ ozvalo se.

 On mě chce probodnout! Já ho zakousnu! Já zakousnu to lidské mládě, až jeho krev…“

 „Dost! Nikdo nikoho nebude probodávat ani se ho nepokusí sežrat! Ty,“ ukázala na lidštějšího z nich, „slezeš tady z Mezzi a hezky se jí omluvíš. Ona tě možná na oplátku nesní. Možná.“ Chlapec se zřetelně roztřásl, nicméně poslechl.

 „Omlouvám se…Mezzi,“ pronesl, když stál na pevném břehu.

 Vypadá, jako by nikdy neviděl bahenní příšeru. Komentovala to Mezzi pobaveně.

 Také, že neviděl. Neandrtálec. Nejspíš nemám počítat s tím, že bys nás převezla na druhý břeh, i když jsme tě tak nešetrně probudili, že ne?

 Monstrum si povzdechlo. Když jsi to ty. Ale to nic nemění na tom, že ho nechci zakousnout. Nastupovat, Alicio!

 „Říkala jsem ti, že Alicia není mé pravé jméno! Ty ho přece znáš!“ zakřičela a až do poslední chvíle si neuvědomila, že nahlas. „Nastupuj. To je rozkaz!“ zavrčela.

 „Mohu ti také tak říkat, přestože je to jen přezdívka?“ zeptal se jí po chvíli opatrně a ještě obezřetněji vylezl zpět na hřbet Mezzi.

 „Pokud ti to nějak ulehčí práci…“ svolila. Nastalo dlouhé ticho, doprovázené jen šploucháním vln, jak se Mezzi pohybovala a rozháněla zlotřilé vodní víly, kvůli kterým nemohli do jezera vlézt žádné jiné bytosti kromě bahenních příšer.

 „A Alicio…“ Když na něj dívka pohlédla, zhluboka se nadechl. „Říkej mi Axamit. Tak se totiž jmenuji. Doopravdy.“ Zahleděla se mu hluboko do jiskřivých očí. Věděla, že tentokrát nelže. Cítila to hluboko ve svém srdci. Proč mu také nedokáže natolik důvěřovat?

 „Pokud se pokusíš Mezzi vydírat, možná ti mé pravé jméno prozradí, ale minutu na to tě sežere,“ zavtipkovala a ulevilo se jí, když se usmál i on.

 Kéž by to udělal. Umíš si představit, jaký mám hlad? Přisadila si Mezzi.

 Každá dobrá příšera si něco uloví! Tak co máš ráda? Lososy? Vraky lodí? Lidské blbečky, kteří ti spadnou do teritoria?

 Ti jsou nejlepší. Ale lovit je? Ztráta času…

 Máš pravdu. Až zachráním svět, něco ti donesu. Odpověděla Alicia se smíchem.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář