Jdi na obsah Jdi na menu
 


Prolog

Prolog

Polární vlci vyrazili brzy, aby vše stihli. Jejich dlouhá cesta neměla přijit nazmar. Vůdce, velký a čisté bílý, Qüśä. Nejdravější a nejsilnější z jejich smečky, který zažil už několik náročných cest do Æêhg. Æêhg bylo místo, které leželo na kraji Estonska, ale také se dá najít v každé části Země. Dnes se důležitá rada ale svolávala v Evropě. Zvířata se Evropy moc bála, protože tu umíraly spousty jejich kolegů. Vůdce přeskočil rokli a zavyl, ať si jeho společnicí dávají pozor. Počkali na posledního, kdo přeskočil a vydali se dál. Probíhali právě lesy na Slovensku, když narazili na své druhy, obecné. Jejich vůdce vypadal velmi staře, a všichni byli dosti pohublý. Qüśä zavyl na pozdrav, Êhir souhlasně přikývl, a jeho smečka po něm zopakovala gesto, které bylo vlkům tak přirozené. Vlci a ostatní zvířata měli povolení, a taky ochranu od velké představitelky, aby jejich cesta byla bezpečná. Lidé je nemohli vidět, takže ani zabít. Proto se zvířata nebála a vyrazila. Polární vlci a slovenští společně rozběhli vstříc radě.

 

O dva dny později:

K Estonsku zbývalo necelý půl hodiny a vlci si rázovali cestu velmi rychle. Lidé je považovali za tvory stvořené ze samotného zla. Vražedné netvory. Ale to je jeden velký nesmysl. Vlci odjakživa lovili pouze zvířata a na lidi nikdy neútočili. To můžou, vysvětlit i psi, vychováni z vlka. Ale dnešní vlci se už nepřátelili s lidmi. Důvěřovali pouze sobě rovným. Ale vymírali. Ne kvůli lidské činnosti, ale kvůli nemocím. Vzteklině, která zapříčinila, že útočí i na populaci. Jiná zvířata jim záviděla, protože oni vymírali kvůli zakázanému lovení, která tak moc přitahovala pytláky. Ale i kvůli něčemu jinému. Už byli v Estonsku. Před nimi se objevil dlouhý hustý les, do kterého ladně zapluli. Stromy je skromně pozdravily a naklonily se na druhou stranu, aby jím udělaly cestu. Kdyby se pokusil nějaký člověk dostat do tohoto lesa, nedostal by se tam, lesy by jim neumožnily cestu. Kruhový prostor, který se objevil jen jednou za sto let, se právě otřásal nad tíhou koňů, vlků, kočkovitých šelem a ostatních zvířat. V tom zvěřinci stála žena, na kterou všichni nenápadně dívali a před její mocí klaněli. Dorazili jako poslední. Jako vždy. Dívka je pokývnutím pozdravila. Na sobě měla zelené šaty, které svázala nad břichem kapradím. Na pokožce v jednom místě jí rostl mech a vlasy byly jako živé, které měnily barvu. Byla nejstarší ze strážců, a taky nejmocnější. Říkali jí pouze Paní. Žila už několik staletí a nazývali jí tolika jmény, že už žádné konkrétní neměla.

"Po dlouhé době se konečně shledáváme mojí milý přátelé."

Několik zvířat zavrčelo na souhlas.

"Nastala chvíle, na kterou každý vás čekal. Konečně se objevila!" Její hlas byl teď velmi silný a hluboký.

 

Svět se mění, pravá vstala z mrtvých.

My kdo tu jsme, musíme jí chránit, aby ona zachránila nás.

My kdo tu jsme, jí přijmeme za svojí sestru.

Zemře-li, zemřeme s ní.

 

Její hlas utichl a každému z nich, kdo tu byl, vtiskla obraz, který ona sama před pár dny uviděla.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář