Jdi na obsah Jdi na menu
 


Čas trollů I.

18. 6. 2014

 

 
Kapitola I.- Zásada zakládat si na šílenství
 
Drobná postava umě kličkovala mezi letícími šípy, ranami mečem a bojujícími válečníky a její mysl zahalila lítost. Tolik smrti...jen pro co? Pro moc. Pro korunu rozpadající se země. Vlastní meč svírala pevně, ačkoli nehodlala zasadit ani jeden úder. Vojáci z vlastních řad jí svědomitě uhýbali, pokud si ovšem v všebytném prachu bitvy všimli zářivých, generálských odznaků na její ordinérně zelené uniformě.
 
Zato nepřátelé se jí snažili ztrpčit cestu až do samého konce. Nebyla minuta, kdy se na ni neslétl většinou tříčlenný mrak šedivých přízraků bez tváře, ale zato s meči. Než zjistila, že se dají zahnat pouhým zašermováním před místem, kde by správně měli mít nos, pomalu začínala propadat panice. Neprojevovali se zrovna efektivně, ale rojilo se jich mnoho a to způsobovalo, že vojáci Starlandie padali jeden za druhým. Zraněni, ne však zabiti, všimla si zelenovláska.
 
Dívala se rovně vpřed, rychle, aby ji protivníci nedoběhli. Bohužel se ji ale rychle dostalo něco jiného- vlastní nešikovnost. Uvědomila si, že levou nohou došlápla moc blízko před pravou, ale to už byla i pravá v pohybu a než se mozek na něco zmohl, dívka směřovala obličejem k podlaze. A to je důvod, proč jsem strážkyně pořádku na baterky. Jen jeden vojenský funkcionář dokáže v bitvě zakopnout o vlastní nohy. Já., pomyslela si Kiara a jen čekala, kdy se k ní přižene nějaký přízrak a dorazí ji.
 
Nemusela čekat dlouho. Několik šedivých stvoření vážně přiběhlo až k ní a nadzvedlo meč, ale všichni jakoby si to na poslední chvíli rozmysleli a vrátili se zpátky do víru bitvy. Vojevůdkyně si domyslela, že smrt se v tuhle chvíli asi nekoná, zvedla se a pokračovala dál, splnit rozkaz.
 
Ještě v běhu přemýšlela, co císaře k tak pitomému rozkazu, jako bylo opustit bitvu, vedlo.
 
 
 
O necelých sto metrů dále také někdo nezamýšlel zapojit se do boje. Tedy, alespoň ne fyzicky... a vlastně ani nepřemýšlel. Neměl čas. Celé jeho vědomí prostoupila prostorová šachovnice a na ní figurky, spousta figurek...podle paměti vytvaroval své vlastní bitevní pole přesně podle nádvoří starého, zbořeného hradu, znal každý kámen, věděl o každé prohlubni a tykal si s každým stromem. Nechal své já ustoupit a nechat pracovat čirou sílu magie a svých mentálních schopností, chladnou, přesnou, jako nějaký počítač. Možná tohle mu dovolovalo tak dokonale ovládat své šachové figurky, každý krok každé z nich, každý jejich pohyb, každý rozmach mečem. Cítil také všechna jejich zranění, zničení a pády, ale kupodivu mu to nepůsobilo žádnou fyzickou bolest.
 
"Smím jich vytvořit, kolik chci. Jsou to šedé, skoro neexistujícívěci, které dokáží udržet zbraň jen díky rukavici, která tvoří polovinu jejich základu. Ta druhá polovina jsem já- má moc, má inteligence, mé strategické znalosti a hlavně, mé soustředění.", poznamenal si před pár hodinami jednu z mnoha svých poznámek ke svým čarodějným experimentům. Neviděl na svých vynálezech podstatnější chyby-ještě vychytat pár much a svět je jeho.
 
"Jsi zatčen!" hučel nějaký hlas miliony světelných let daleko. Nebo že by jen několik metrů od něj? Ne, že by to nebylo jedno, v tomhle stavu by nikoho neslyšel, ani kdyby si ten někdo vzal hlásnou troubu a zaječel mu do ucha.
 
Jedna z jeho figurek narazila na padlého pěšáka cizích. Ještě se hýbe? Čaroděj ani nevnímal, že se na nešťastnici nedívá svýma očima, ale že cítí její přítomnost prostřednictvím jedné z loutek. Hýbe se. V jiné situaci by rozhodnutí bylo jasné- vyřadit ji ze hry. Ale ona leží na zemi. Bezbranný protivník. Bezbranní protivníci se nezabíjejí, tak se hra nehraje. Nechá ji jít. Bez jakéhokoli pohybu, bez náznaku vědomé myšlenky odvrátil figurku pryč. Ostatně, aby dosáhl šach-matu, musí vyřídit důležitější hráče, než je obyčejný pěšák.
 
"Opakuji, jsi zatčen!" zazněl opět vzdálený hlas. Mozek mladého vládce zla nebyl s to zareagovat, vlastně ani si jej povšimnout. Nic nebylo v tu chvíli důležitější, nic nesvítilo jasněji, než jeho bitevní pole. Šachovnice ze čtverečků, po které si ale figurky skákaly nedbale pravidel skutečných šachů, prostě jak chtěly. Respektive, jak on chtěl.
 
Dalším zvukem bylo duté klapnutí bakalových pout a zařinčení řetězu. Studený kov svíral černokněžníkovy ruce k sobě a samotná jeho přítomnost ho pomalu probírala z euforického tranzu. Začínal vidět rozmazaně, loutky ho pořád poslouchaly, ale už s ním nebyly propojené, skoro se přistihl, jak jim zadává příkazy slovy formulovanou myšlenkou. Navíc, zatímco na začátku bitvy každý bezcenný přízrak hýřil šermířským uměním, nyní i přes slábnoucí koordinaci bezmocně máchaly ostřímjako malé děti- některé nezvládaly ani to a samovolně mizely z bitevního pole.
 
Alezallen otevřel oči. Připadalo mu divné, vidět svět bezchybným zrakem, typickým pro jeho typ bytosti. Necítil myšlenkové splynutí s figurkami a co hůř, neviděl ani prázdnou šachovnici. Jediné, co se krom trosek hradu nacházelo v jeho zorném poli, byl pitomečkovsky šklebící se Aaron Star. Ačkoli byl koordinátorem bitvy pouze několik hodin, působilo mu bolest znovu ovládat jen sebe a myslet jako lidská bytost, ne jako počítač.
 
"Ty na to nic neřekneš?" zeptal se císař. Jeho zajatec neodpovídal a stále nepřítomně zíral do prázdna.
 
"To ti ty přízraky vyhodily pojistky?" uvažoval vládce Starlandie. Po chvíli toho ale nechal, protože uvažování nebylo zrovna jeho silnou stránkou. Zatáhl za řetěz a vedl duchem nepřítomného vězně pryč.
 
 
 
Slunce nad Eiselem, zemí bakalotěžných dolů, chamtivosti, umírajícího byrokratického systému a věčného dobra, pomalu zapadalo a zahalovalo zdevastovanou krajinu do šera rudého, večerního svitu. Nebe nad ruinou starého hradu bylo poklidné, žádný pták a pramálo mraků se odvážilo pohánět se nad dějištěm bitvy tisíciletí. Dobře, "bitva tisíciletí" tomu říkali jen jistí více či méně inteligentní zástupci vítězné strany, monumentální Říše Starových.
 
"To se nám ta bitva ale vydařila, co?" pochvaloval si o chvíli později císař Aaron, zatímco on, pár generálů a jeden zajatec kráčeli posmutněle rozbořenou chodbou, které nějak chyběl strop.
 
"Nevšiml jsem si, že už skončila." odsekl mrazivě muž s výrazným, cylindrovitým kloboukem a znovu se marně pokusil vyprostit své zápěstí z pout.
 
"Ty mlč, prohráváš!" odbyl ho hnědovlasý aristokrat a podíval se na svého vrchního generála. "Kiaro, je ta bitva povedená, nebo ne?" tázal se.
 
"Myslím, veličenstvo, že je. Ubránili jsme se dalšímu černokněžnému útoku." odpověděla mladá, cizokrajně vyhlížející žena nejistě.
 
"Houby ubránili. Haló, já jsem ještě pořád ve hře!" zaklonil hlavu k nebesům jejich zajatý protivník.
 
"Vidíš. S Kiarou se shodneme, že je ta bitva prostě fajn, tak se nevykrucuj."
 
"Skoro to zní, jako by mně snad názor nějaké řadové vojačky a tebe ZAJÍMAL." odfrkl si pohrdavě černokněžník a ve výrazných, jakoby černou tužkou obtáhnutých, fialovo-rudých očích se mu temně zablesklo.
 
"No tak! Tak jsi na nás zaútočil se svou směšnou armádou přízraků, které se s každou tvou ztrátou koncentrace rozplynou a my tě zajali. No a? Nemáš žádný důvod, být takhle nevrlý, Ali...Alisatene..."
 
"Alezallene. A má armáda není směšná. Je děsivá. A úsporná! Zatímco vy, zpátečníci, plýtváte životy, já na to jdu pokrokově. Úspěch mých přízraků závisí jen a jen na mých koordinátorských schopnostech a nemůže selhat na něčem tak pitomém, jako je lidský faktor. Navíc, v mé hlavě jsem již dávno vyhrál a teď prohlašuji tvou říši za své území." vysvětloval, ale znělo to spíše, jako by mluvil sám se sebou.
 
"Jsi šílenec."
 
"Jako by mě už jen to nepředurčovalo k ovládnutí světa..." zasmál se nebezpečně.
 
"Mluvíš, jako bys snad měl více pokusů, než ten jeden, co jsi právě promarnil. Císařovna tě bude chtít vidět."
 
"Tím ,vidět´ samozřejmě myslíš ,vysát ti všechny magické schopnosti´. Ať s tím nepočítá. Vsaď se, že do pěti minut budu pryč." pousmál se zlověstně Alezallen. Kiara dobře cítila auru hrůzy, kterou kolem sebe naschvál vytvářel, jako by snad k vystrašení všech slepic okolo nestačil jeho výstředně-horrorový vzhled a ambice na světovládu. Zachvěla se děsem. Na ni to fungovalo rozhodně.
 
Skupinka se třemi rozhádanými bytostmi v čele přešla chodbu a ocitla se v poněkud nestabilně působícím sále, zdobeným jediným přeživším podpůrným sloupem z původních šestnácti.
 
"Vždycky jsem věděl, že skončím blbě, ale že mě rozmáčkne strop, o tom jsem neměl ani ponětí." zkritizoval prostředí okamžitě zajatý čaroděj.
 
"Nestěžuj si. Já teď jdu slavit vítězství a pro tebe, Kiaro, mám důležitý úkol." oznámil císař, přešel k dívce s jemně nazelenalou kůží a opatrně jí předal konec bakalového řetězu, který doteď křečovitě svíral. Na druhé straně kovového vodítka div že neposkakoval tmavovlasý černokněžník, jak se urputně snažil vysvobodit se.
 
"Hlídej." poručil jí její vládce, otočil se a dal se na odchod, hlasitě si u toho prozpěvujíc nějakou popovou písničku o "nekonečném večírku". Černooká členka armády polkla na prázdno, ale rozhodla se, že to zvládne, ať se bude dít cokoliv. Dokud bude konec vodítka držet ona, zajatec neuteče.
 
"Je mi záhadou, proč ti její velevýsost Cassandriara nespolykala všechny schopnosti, jakmile ses objevila na jejich půdě. Místo toho tě poslali do armády. Udělali z tebe válečnici a vojevůdkyni. Máš velmi vysokou hodnost. Musela jsi prokázat spoustu a spoustu odvahy, ale přesto teď z tebe cítím strach. Velký strach. Lichotí mi, že se pravděpodobně bojíš mě." okamžitě přemítal o své nové hlídačce Alezallen. Kiara doteď doufala, že se rozhovoru nějak vyhne- podle svého mínění nepatřila ke společensky nejobratnějším a nechtěla se nějak ponížit.
 
"Jsem generál, prošla jsem si spoustou bitev."
 
"To se dá vyčíst z tvé uniformy. Řekni mi spíše, jak čarodějka jako ty došla uznání ve státě, kde nás loví a vězní..." vyzvídal. Velitelka čtvrté armády Starlandie s ním nechtěla mluvit. Přímo z něj čišelo zlo a to v ní probouzelo chuť rychle utéct. Utéct někam daleko. Nedala se přímo nazvat zbabělou, ale příslušníci sil temnot, to nebylo nic pro ni.
 
"O čem to mluvíš? Nejsem čarodějka!"
 
"To si říkej holubům. Já z tebe cítím kouzelnou moc, tak ji nepopírej. Ovlivňuješ Aarona? Paktuješ se s Cassandriarou? Nevymlouvej se na nic. Kolegyni černokněžnici poznám." hlas poraženého ryolia překypoval zvědavostí.
 
"Já vážně nejsem! Možná, když jsem byla malá, ale teď už vážně ne! Neumím svou moc používat!" bránila se Kiara.
 
Alezallen se krokodýlovsky zazubil. Vzduch kolem něj se divoce vlnil, dokonce až otáčel skoro do podoby malého tornáda. Pak si vládce zla uvědomil, co dělá a se zklamaným pohledem éter opět uklidnil.
 
"Víš, jediný důvod, proč jsem tě ještě nezabil a neutekl byl, že jsem si myslel, že se můžeš nějak bránit a já bych z následného souboje nemusel vyváznout živý..." věnoval jí krutý úsměv.
 
"Ale ty přece nezabíjíš bezbranné! Když jsem ležela na zemi, taky si žádnému přízraku nedovolil mně zabít!"
 
"To jsi byla ty? Vida, máme na sebe vážně štěstí...kolik příležitostí ukončit ti trápení ještě dostanu, než to konečně udělám?" strašil ji.
 
Doopravdy neměl v úmyslu spáchat nějakou zbytečnou vraždu. Dobývat území, na které nemá nárok? To bylo pro něj v pořádku. Praktikovat černou magii? To byl jeho život. Zabít někoho v bitvě? Z toho si jeho svědomí nic nedělalo. Chovat se tak zle, jak jen to půjde, to si předsevzal za svůj životní cíl. Ale ukončovat životy jen tak, zbytečně? Proč? Nemyslel si, že by mu to přineslo nějakou radost, akorát by z toho byly problémy.
 
"Já se tě nebojím. Budu se prát zuby nehty, vyhýbat se každému tvému zaklínadlu a snažit se tě stáhnout do Země mrtvých s sebou!" sevřela řetěz v ruce silněji.
 
"Jak se jmenuješ, sentimentalistko?"
 
"Kiara."
 
"Příjmení nemáš?"
 
"Nemám. V zemi mé matky dostávají Wala-ibané příjmení podle svého bydliště."
 
"Ale ty nejsi Wala-ibanka. Teď už mi to dává smysl- jsi kříženec! Matka původem z Wala Iby, ale tam tě jakožto poloviční...bakalium, nemýlím-li se, poslali sem, hledat štěstí a pravděpodobně i svého otce. Nenašla jsi ho a tak vstupuješ do armády, abys chránila pořádek v téhle zatuchlé říši. Pletu se?" odhadl černokněžník záludně.
 
"Nepleteš. Přestal by ses mi prosím hrabat v soukromí? Není to příjemné." pípla vojevůdkyně, jako by její těžce nabytá odvaha byla opět pryč. V boji se nebála ničeho, ale komunikace s lidmi (nebo "lidmi") jí upřímně naháněla hrůzu.
 
"Takže, Kiarko, ty teď položíš ten provaz, necháš mně odejít a já přísahám, že ti neublížím." změnil Alezallen taktiku.
 
"Nikdy." zamumlala dívka suše, aniž by se na něj podívala.
 
"Císaři můžeš říct, že to byla nehoda a on tě nepopraví, možná ani nedegraduje!"
 
"Nikdy." zopakovala a očima zkoumala roztříštěnou podlahu.
 
Zvednout oči ji donutilo až pronikavé, modré světlo. Dřevěné kolečko s poloměrem asi dva centimetry a hadem vyrytým vprostřed, tvořilo přívěsek na šňůrce, kterou měl vládce zla na krku. Kiara si až doteď naivně myslela, že odřeně působící náhrdelník má sloužit pouze jako výstřední ozdoba, ale pomalu jí docházelo, co to je.
 
Takových to artefaktů totiž nebylo mnoho. Slýchávala pověsti o starých ryolijských rodinách někde z Istany, ve kterých se nedědilo žádné bohatství, ale drobné, dřevěné přívěsky s různými symboly. Nebyly to, věru, žádné obyčejné šperky. Každé kolečko ze dřeva propůjčovalo nositeli nejen viditelnou známku istanské příslušnosti, ale hlavně jednu pečlivě vrytou magickou schopnost, která časem neslábla a žádný, žádný přívěsek nepředznamenával stejnou. Čím větší moc a dovednost určitý rod měl, tím byly jimi vyrobené náhrdelníky mocnější. A tento konkrétní, dovtípila se mladá vojačka, bude asi přemisťovadlo.
 
"Ne!" vykřikla nahlas. Její zajatec utíká! Pokud se mu to povede, nikdy nepřijde před spravedlnost a její padlí spolubojovníci zemřeli zbůhdarma! A ona ještě k tomu ukáže, že není schopna splnit ani tak primitivní rozkaz.
 
Černokněžníka však její výkřik nevyvedl z duševní rovnováhy. V mysli si odpočítával sekundy, kdy zmizí a konečně se objeví na požadovaných souřadnicích. Usmíval se, úsměvem lišky zubící se na králíka a zatímco jeho mysl odplula na obláčku samolibosti, přestal věnovat své "věznitelce" i poslední zbytek pozornosti.
 
Asi měl čekat, že se mu to stane osudným, ostatně to byla od něj čirá debilita. Zelenovlasá dívka, doteď svírající konec vodítka, se rozběhla k němu a než stačil přerušit přemisťovací sekvenci- nebo alespoň uhnout, popadla jej za ruku a místo jedné osoby zmizely z ruin dvě. Jedna soptíce vzteky a druhá samozřejmě mírně zmatená.
 
…............................................
 
pohled Kiara
 
Jo, bylo to přemisťovadlo. Jo, uhodla jsem to. Správný voják by mu tu zatracenou věc strhl z krku a zahrabal ji do země. Co tedy udělala Kiara? Ano, místo toho, aby vězně své vlasti zadržela, omylem ho doprovodila. Blahopřeji si, to se mi zase povedlo něco vymňouknout.
 
Navíc, nemám ani ponětí, kde to sakra jsem. Trčím na neznámém místě s vládcem zla, který mě má za myš a sebe za kočku. Já se tedy ale umím o sebe postarat...
 
Hnědá zem nesla stejně vyblitý odstín, jako něco obloze podobného nad námi, stejně jako pár seschlých trsů trav v okolí a stejně jako všechno kolem. Nelíbilo se mi tady. Něco zde nepůsobilo zdravým dojmem a já si myslím, že to bylo jednoduše všechno. Upřímně jsem pochybovala, že něco tak jednotvárného, neživého a bez duše vůbec stvořila příroda. Já obvykle poznám, jestli jsou živé věci v mém okolí- povětšinou stromy, květiny a zvířata- v pořádku a šťastné, ale tady jsem necítila nic. Ani kladného, ani záporného. Dokonce ani magické pole kolem Alezallena, které jsem v ruinách Hradu Předků skoro až viděla, se mi nedařilo zachytit. Co je to za místo?
 
"Ty jsi asi ten nejneschopnější generál a nejhorší čarodějka, kterou jsem kdy viděl! Nejen, že jsi mne nezvládla udržet v těch vašich troskách, ale dokonce se ti nějak povedlo zmást přemisťovadlo mých předků a teď jsme někde u všech trollů!" nadával na mě zlostně až moc známý hlas. Otočila jsem se.
 
Černokněžník stál pod jedním z mála (stejně seschlých) stromů a snažil se ulomenou větví vyprostit svůj cylindr z bezlisté koruny. Marně. Kdybych ho dávno nepovažovala za extrémně děsivou osobu, řekla bych, že byl na něj celkem legrační pohled.
 
"To mi říká každý." pokrčila jsem rameny, ačkoli mi bylo z jeho obvinění malinko do breku. Ale vážně jen maličko.
 
Jakmile se mu podařilo sundat klobouk ze stromu a zase si jej nasadit, morbidně se na mne podíval. Měl velmi zvláštní oči. Tmavě fialové, až rudé s oblačně modrými jiskrami, v nich trochu zlý, ale hodně inteligentní pohled.
 
"A to bys měla brát jako známku toho, že to není pravda. Ovšem, neraduj se. I přes to, si pořád myslím, že jsi k ničemu, malá, rozkošná sentimentalistko." opáčil temně. Řekl sice, že jsem k ničemu (to není žádná novinka), ale také, že jsem "rozkošná", takže si myslím, že mě nenenávidí tak moc. To je dobře. Už tak se klepu strachy, že mě zabije bez důvodu- tak proč mu ještě dávat motiv?
 
"Nenávidíš mě?"
 
"Proč bych měl? Jen díky tobě trčím v tomhle ničem...a nestíhám splňovat své plány. Taková sentimentalistka jako ty to možná ani nepochopí, ale já, jakožto budoucí pán světa, mám ještě spoustu práce. Musím konat nejrůznější zlo, podmaňovat si vesmír a tvořit bezpráví..." zlověstně se na mně usmíval.
 
"Nenechám se jen tak zabít." oznámila jsem mu plaše.
 
Povzdechl si. "Nehorázně mne vytáčíš. Tím, že nepoužíváš svou magii, tím, jak se snažíš bránit dobro, tím, jak se teď díváš, i tím že nejsi dokonalý nástroj k ovládnutí světa- štveš mě prostě vším. Ale...jsem vládce zla! Víš, co to znamená?"
 
"No...že propaguješ temnotu, máš v područí nějakou organizaci- stát, nebo firmu- kterou bezprostředně vedeš k zlovolným záměrům, taky občas používáš černou magii...a to je všechno, co vím."
 
"Hlavně to znamená, že jsem bytost na úrovni. Každý správný zloduch musí mít svůj styl, svou vizitku. Myslíš, že se mi hodí...pro splnění všech estetických linek, zavraždit tě tady? Mnohem lepší to bude v soubojové hale, za přítomnosti svědků- kteří dosvědčí čest a čistý způsob provedení tvé popravy." ďábelsky se zasmál. Takže mě nezabije z...jak to říkal...é...hygienických důvodů? To se mi zdá jako pěkně blbá výmluva.
 
"A proč mně vlastně chceš zabít?"
 
"Nemám zdání." pokrčil rameny. "Copak ty vůbec nevíš, jak to na světě chodí? Velká barakuda sežere maličkou zlatou rybku a zlí zase občas dělají za života peklo těm hodným- nebo jim rovnou žití ukončí." pokračoval a velitelsky se rozhlédl kolem. "Mimochodem, postáváním tady se pryč rozhodně nedostaneme." nadhodil a dal se na odchod, bez toho, aby se ohlédl, jestli ho následuji. Já se vydala za ním, i když jsem si byla skoro jistá, že jdeme špatně...
 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář